Rady jak na velké kopce

Velké kopce na kole. Máte obavy takové, že váháte někam vůbec jet? Sepsali jsem pár zkušeností, které třeba vaše obavy rozptýlí.

 

Když si povídáme o našem ježdění ve velkých kopcích, často se setkávám s obavou typu „to bych nevyjel“ nebo „na to nemám naježděno“ a občas i dokonce „vy jste blázni“. Rád bych v pár bodech předal své mnohaleté zkušenosti získané při organizaci cykloakcí do vysokých kopců. Absolvované kopce jsou zde

1

Základní podmínky pro zdolání stoupání i o délce více desítek kilometrů a převýšení v řádu kilometrů jsou následující:

  • chuť kopce zdolat
  • vědět kolik ještě zbývá kilometrů a času a dle toho čerpat sílu, pokud zbývá 30 km a 2 km převýšení, chce to i dobře dávkovat odhodlání a trpělivost, perfektní jsou kopce, kde jsou v každé zatáčce cedule se zbývajícími kilometry, nadmořskou výškou a číslem zatáčky. 
  • jednou z oblastí jsou převody
    • převody prodělaly naštěstí za dlouhé roky velkou proměnu směrem k lehčím
      • pro přehled vždy kolo a nejlehčí převod (převodník/pastorek) a převodový poměr:
        • favorit mého táty z šedesátých let s jednotalířem a tříkolečkem 48/20 = 2,4
        • můj favorit z osmdesátek s dvojtalířem a pětikolečkem 46/24 = 1,92
        • když jsem koupil Walter kliky a složitě sehnal osmadvacítku 44/28 = 1,57
        • přechod na klasiku 53/39 a devítikolečko Campagnolo 39/26 = 1,5
        • nástup kompaktů a desetikolečko 34/25 = 1,36
        • kompakty s bajkovou přehazovačkou (cyklokrosky, gravely ad.) 34/34 = 1,0
        • pro srovnání ještě trekingové kolo 28/32 = 0,87 a horské kolo 22/34 = 0,65 
      • volba převodů závisí na tom, s jakou kadencí je kdo zvyklý jezdit, nicméně při zdolávání kopců se těžko udržují kadence nad 75 otáček/min. Kadenci pak při konkrétním převodovém poměru odpovídá rychlost jízdy. Pod nějakých 5 km/h už se jede opravdu špatně a příliš lehké převody jsou na silničním stoupání k ničemu, to je lepší jít pěšky. Vylámat silou se dá hodně věcí, ale požitek to úplně není. Je dobře, že dnes v převodech v podstatě žádné omezení není a lze pořídit téměř cokoliv. Osobně mám rád pocit jistoty v podobě jednoho rezervního převodu, který pomůže, když je nejhůř a na pár set metrů uleví v konstantním stoupání nebo když se kopec ještě zvedne. Vzhledem k časovým možnostem na přípravu (nic moc) a z toho plynoucích najetých ročních kilometrech (cca 3000) jsem se ustálil na následujících převodech:
        • klasické kopce 34 (32) převodník / 28 pastorek
        • extrémy typu Mortirollo, Zoncolan a jiné zejm. italské stojky, případně po šotolině (Parpaillon): 34 (32) / 30 se záložní 34
    • v dlouhých stoupáních se špatně jezdí ve skupině, většinou je lepší, když si jede každý sám podle svého a skupina na sebe počká nejpozději nahoře. Jet kvůli druhému o 1 km/h víc se za pár zatáček ukáže jako chyba
  • co dělat, když už to jde blbě
    • těšit se nahoru a na odměnu v podobě sjezdu
    • pořád věřit, že to dám
    • říkat si, že to vyjeli jiní, méně trénovaní, straší, mladší, na horších kolech, v horším počasí....
    • zabrat :-)
    • zabrat víc :-)
    • průběžně po malých kouskách jíst, ale dát si gel na posledním kilometru už je pozdě stejně jako se přecpat svíčkovou s osmi
    • hodně pít, ale moc vody už pak nechutná, nějaká šumivá tableta je tak příjemná
    • když to jde, dát si kafe / colu (u dlouhých kopců se cola v plechovce v kapse hodí) 
    • snažit se jet rovnoměrné tempo, zbytečně nezrychlovat
    • jízdu v sedě občas proložit krátkou jízdou ve stoje na těžší převod, zapojí se trochu jiné svaly, porovnají se záda i si odpočine zadek
    • když už není kam přehodit a není síla šlapat, pak pomůže zmije, která protáhne délku jízdy, takže se tím sníží sklon, který zdoláváme (pozor na auta, a cyklisty v protisměru) 
    • dělat krátké zastávky (ne každých 100 m), vhodná záminka je focení té nádhery kolem nebo u prostatiků……malá. Na těchto zastávkách si nohy i záda poctivě strečinkově protáhnout (to ostatně při každé pauze a hlavně hned po dojezdu, fakt to funguje i když jsem se tomu roky vzpěčoval)
    • jít pěšky pár set metrů je sice potupa, silniční tretry na chození moc nejsou, ale chůze zapojí úplně jiné svaly a těm cyklistickým se trochu orazí, takže když je nejhůř.... 
    • nevozit sebou nesmysly, každá zátěž je znát. Např. pokud teče přírodní voda každou chvíli nebo pokud je nahoře hospoda, je blbost vozit dvě plné lahve, tři bundy, kilo nářadí ad.
  • mám opakovanou zkušenost se „závoďáky“:
    • před odjezdem. Dát si na kolo pastorek s 26 zuby je potupa, takže 39/23 musí stačit, dyť stačí na Svojše.
    • den první, jedou s celou skupinou naplánovaných 80 km, nahoře tedy dost čekají, trochu se nudí a málo potí, večer loudí mapu a rady jak si rozšířit program, aby fakt tekla sůl a galusky hučely.
    • den druhý, v kapsách pár gelů a mapu s trasou hodně přes stopadesát a dalšími kopci navíc. Ostatní po své osmdesátce při večeři stále čekají na návrat závoďáků. Přijíždějí pozdě, hladoví, ještě si přidali, aby měli dvě kila. Jsou KO.
    • dny další. Závoďáci jedou naplánovanou trasu, pochopili, že půlhodinka relaxu na sedle je vlastně fajn, že chtít mít průměr začínající trojkou je nesmysl (někdy i dvojkou :-) a tím pro ně teprve začíná dovolená....
  • podle momentální kondice a stavu si vždy zhodnotit to, zda-li naplánovanou trasu zvládnu. Pokud mám pochyby, je lepší si třeba trasu zkrátit nebo zvolit jinou, než se někde „seknout“ a dojíždět za tmy (sjezdy na úzkých silničkách ve strmých stráních za tmy nejsou vůbec příjemné a bezpečné zážitky).
  • bylo s námi již mnoho cyklistů různých úrovní, od závoďáků po obyčejné turisty v keckách a tričku. Závěr je jen jeden jediný: všichni to dali, nikdo doteď nikde nesedí na patníku a všichni mají vzpomínky na svoji pýchu a pocit uspokojení, když stáli nahoře.
  • u lidí, kteří nemají dostatečně najeto, se projevuje efekt (mám ho taky), že každým dalším dnem na horách mi to jede líp. Za prvé si tělo zvyká na tento typ zátěže a za druhé mám každým dnem více a více natrénováno.
  • dnes jsou úžasnou příležitostí elektrokola, až budu starý, jdu do něj. V horách na nich jezdí hodně lidí, buď starších nebo hendikepovaných nebo párů, kdy žena lechtá elektrokolo a její chlapák se topí v potu a jsou spolu, což by jinak nebyli.
  • z uspěchaného pracovního dne se to tak nezdá, ale na zdolání těch kopců je k dispozici celý den od svítání do šírání.
  • pokud je to nahoru a dolů, říkám si, že nejedu 120 km, ale jen šedesát, protože těch druhých šedesát je z kopce. No, a ujet šedesát kiláků za celý den je přeci brnkačka i když jsou do kopce.
  • dostat se nahoru je jen jedna část. Druhou stejně důležitou částí, je dostat se v pořádku i dolů. Ve sjezdech to mnohdy opravdu jede rychle, často rychleji než autům, natož třeba autobusům a je třeba veliká obezřetnost, předvídavost a pokora, aby si člověk tu odměnu užil a neskončilo to špatně. Za ty roky a množství lidí, kteří s námi jeli, bylo pokořeno mnoho soukromých rychlostních rekordů, ale naštěstí nedošlo k žádným pádům a karambolům. Přejme si, aby to tak zůstalo i nadále.
  • samozřejmě se může stát, že fakt dojde a dál to nejde a nemůže jít. Pak nastupuje skupina dalších řešení:
    • člověk, kterému dochází, potřebuje společnost, která ho rozptýlí, převede myšlenky jinam a psychicky podpoří. Pokud je někdo úplně KO, je dobré s ním jet i sjezd a hlídat, aby bezpečně dojel.
    • pomoc auta cizího případně vlastního. Nejpozději třetí auto většinou zastaví a nějak pomůže. V horách je na silnici jiná nálada, jsou tam lidé na dovolených nebo místní, kteří bývají v pohodě. Sice s časovou prodlevou, ale vždy je k dispozici vlastní auto/autobus, který může někam popojet. 
    • veřejná doprava - autobusy (např. švýcarské poštovní) a vlaky mohou být záchranou se někam dostat
    • najít si náhradní ubytování a zůstat na trase je též řešení
    • v opravdové nouzi se pak dá zavolat místní policie, horská služba ad., která také pomůže
    • jasné je, že každá situace se vždy vyřeší
  • ještě asi na závěr upozornění - převýšení, které spočítají mapy.cz je oproti realitě cca dvojnásobné tj. nelekat se příliš vysokých čísel

 

Nebojte se tedy kopců a pojeďte v tom s námi!

 

1

 

Honza Hakl